Ahoj Dane, ty jsi se rozhodl od příští sezóny již nepokračovat v našem superligovém A-týmu. Můžeš nám přiblížit co stojí za tímto rozhodnutím.

„Důvodů je hned několik. Přestože se florbal jako celek každým rokem posouvá z pozice ryze amatérského sportu, kterou jsme si my „starší ročníky“ prožili (vzpomínám na mé začátky někdy kolem roku 2003 na ZŠ Jih v Mariánských Lázních, kdy místo výstroje posloužili staré tepláky a mikina), do současného stavu, kdy se klubům často daří vytvářet hráčům a trenérům téměř „poloprofesionální“ podmínky, které hráčům/trenérům umožňují či usnadňují mnohé dříve nemyslitelné, stále se jedná o činnost, vyžadující mnoho sebeobětování, která aby se dala provozovat a na vrcholové úrovni to platí násobně, musí se sejít celá řada faktorů, které do sebe musí zapadat. Jde především o režim, v jakém vrcholové kluby fungují, s tím, že ten karlovarský má navíc svá specifika. Málokdo mimo naší „bublinu“ si dokáže uvědomit, jak náročné je při běžném zaměstnání zvládat 3-4 tréninky v pracovním týdnu a minimálně jedno soutěžní utkání každý víkend 8-9 měsíců v roce, mnoho let v řadě, navíc, když na každou akci musí hráč dojíždět. U mě to např. v průměru za ta léta bylo 1100 km týdně čistě za florbalem. Do doby, než se podaří florbal zcela zprofesionalizovat musí nutně u každého hráče dříve či později, pokud ho tedy po cestě nezastaví zranění nebo ztráta výkonnosti, či motivace přijít bod v životě, kdy už do sebe všechny potřebné faktory zapadat nebudou. U mě konkrétně to znamená to, že stárnoucí aparát vyžaduje více regenerace, než kolik mu režim týmu a pracovní vytížení umožňuje. Takže ačkoliv srdíčko a ego by ještě chtělo rozdávat radost po sportovištích nejvyšších florbalových pater, rozum říká, že je na čase předat konečně „kříž“ mladším a jít „uzavřít kruh“ mezi partu lidí s kterou jsem před lety začínal a fungovat za podmínek které, jsou mému aktuálnímu nastavení příhodnější.“

Ty jsi k nám přišel v roce 2010, nyní je rok 2024 a ty máš za sebou více než 200 zápasů za mužský tým Karlových Varů. Jak ty se se díváš zpětně na celé své působení v Karlových Varech?

„Těžko shrnout takto dlouhý úsek života do alespoň rozumně dlouhé odpovědi. Dívám se na něj samozřejmě jako na úspěch a na něco, na co jsem a budu vždy pyšný. Kdo mě zná, ví že florbal v Karlových Varech je součást mě, mého života, něco, co pro mě vždy bylo extrémně osobní a důležité. To sebou neslo mnoho pozitiv i negativ. Byl jsem na své okolí vždy náročný, nicméně ti, kteří mě celou tou cestou doprovázeli ví, že stejně tak náročný sem byl sem sám na sebe. Ne vždy to bylo růžové, nicméně jak píšu, Hurrican pro mě byl život. Jedná se o přirozený vývoj, klub mě provázel z telecích let puberťáka s velkými sny, o kterých si myslel, že se splní samy jen proto, že „mám talent“ do věku třicátníka a po cestě mi pomohl se naučit, že úspěch nepadá z nebe, vše má svou cenu a nic co za to opravdu stojí není snadné. Klub mi dal hodně, zážitky, zkušenosti a přátele na celý život a věřím, že i já jsem v klubu nechal kus sebe.“

V roce 2012 jste se coby účastník tehdy 2.ligy (dnes Národní liga) postavili v pohárovém utkání tehdejšímu hegemonovi a aktuálnímu mistrovi Tatranu Střešovice. Pro klub to byl tehdy velký svátek, nyní je osmnáctinásobný šampión naším soupeřem v Livesport Superlize. Dokázal sis někdy představit, kam až se se spoluhráči dostanete a že budeš dvě sezóny stát proti nejlepším hráčům Česka?

„Do klubu mě přivedl Milan Gratzl, který mě znal z lítých bojů mezi mládežnickými družstvy Mariánských Lázní a Karlových Varů a různých výběrů po postupové sezoně tehdejší karlovarské juniorky do nejvyšší juniorské soutěže jako posilu pro nadcházející extraligovou sezónu. Takže od začátku byly moje cíle s Hurricany ty nejvyšší.

Ten konkrétní zápas asi stejně jako nikdo, kdo tam tehdy byl nezapomenu. Přítomní diváci proto, že se podle mě jednalo o první „velký“ florbalový zápas v kompletním balíčku (produkce, návštěva, atmosféra, kvalita na hřišti) v našem kraji, legendy z Tatranu pro jistě příjemnou cestu do Chebu, kde se zápas konal. Spoluhráči pro výprask, který jsme schytali a já pro svůj i přes divoké skóre dobrý výkon díky kterému se zrodila moje „hvězdička“.

Nicméně přestože jsem vždy věřil, že já i klub patříme na nejvyšší úroveň florbalu, při pohledu zpět, to ale skutečně byla neuvěřitelná cesta plná úspěchů, které jsou zásluhou několika málo činovníků, ale především potu a krve, kterou na hřišti nechalo pár desítek nadšenců. Od účasti v Extralize juniorů a první výhry v ní, přes rozhodující zápasy posledního ročníku druhé ligy, v kterých se rozhodovalo o tom, které týmy budou v následujícím ročníku hrát nově vytvořenou Národní ligu a kdo poputuje do Divize, první postup do play off 1.Ligy, první vítězství v sérii play- off 1. ligy, vítezství 1.ligy a postup do Superligy, první vítezství v Superlize, udržení se v Superlize v nejdelším možném termínu. V průběhu let jsem měl několik možností si cestu do nejvyšších pater florbalu zkrátit přestupem do jiného klubu, ale zpětně jsem o to více hrdý na to, že u všeho zmíněného jsem byl jako součást klubu a veškeré úspěchy jsem si bez zkratek odpracoval v klubu z regionu z kterého pocházím. Trend byl tedy vždy stoupající ve všech ohledech, organizace, podmínky, výkonnost, výsledky a já věřím, že i po mém odchodu se bude klubu dařit v tomto trendu pokračovat.“

Asi to bude těžké, ale dokázal bys vybrat nějaký moment nebo momenty na které budeš rád vzpomínat?

„Kromě zmíněného zápasu s Tatranem nelze opomenout bitvy s Kladnem, ať v první lize nebo v baráži o Superligu, v zápasech s nimi se mi z nějakého důvodu vždy dost dařilo a mám dojem, že nejvíc chycených nájezdů za celou kariéru mám právě proti Kanonýrům, takže je možná tak trochu symbolické, že právě s mým koncem v Karlových Varech se Kladno dočkalo postupu a já se zase nemůžu dočkat zápasu Karlovy Vary - Kladno, na který určitě dorazím.

Z konkrétních momentů je to určitě rozhodující gól Matěje Svatka backhandem v prodloužení rozhodujícího zápasu první série s Kladnem. Vychytané nájezdy v sérii s Kladnem při postupové sezoně do Superligy, naskočení do finálové série v Brně, kde jsem pro zranění kolene sotva mohl chodit, ale adrenalin a doktoři mi pomohli podat jeden ze životních výkonů a zlomit sérii v náš prospěch, stejně jako loňská série s Otrokovicemi či únik z lopaty kladenského hrobníka v baráži.“

Kdo ti bude z týmu nejvíc chybět?

„Nechci na nikoho zapomenout, ani nikoho urazit, ale určitě bych zmínil Korbyho, kterého znám od doby, co ještě nemluvil, Zahryho, kterého jsem poznal už v době, kdy ještě neměl vousy. Smouka, kterého znám od doby, kdy ještě všechno nevěděl, Šťovu, kterého znám od doby, kdy se ještě nerozpadal. A Milana alias Grizlyho, který zná mě od doby, kdy jsem ještě neměl vousy a nerozpadal jsem se. Nelze opomenout ani Sváťu, se kterým jsme za florbalem několikrát objeli zeměkouli a zničili nespočet útoků soupeřů.“

Chtěl bys na závěr něco vzkázat fanouškům, spoluhráčům nebo vlastně komukoliv?

„Chci poděkovat všem, kteří mě na mé cestě provázeli. Především rodině a nejbližším, kteří mě celé ty roky podporovali a tolerovali že čas, který bych mohl věnovat jim, věnuji florbalu. Nicméně vzkazuji, že to se nemění, jen už to nebude v takové míře. Spoluhráčům – za Vary se bojuje, tak bojujte. A neopovažujte si brát č.29 (smích). Dále všem trenérům, kteří to se mnou neměli jednoduché. Také i všem těm, se kterými jsem společnou řeč nacházel jen obtížně za to, že mě pomohli formovat. A v neposlední řadě všem fanouškům, kteří mě i celý tým po celé roky podporovali a na které můžou být Hurricani právem hrdí. Vidíme se v hledišti!“